To, že občas trávím dovolenou na plachetnici už o mně ví každý. To, že se ženu za kdejakým dobrodružstvím asi také, ovšem když mi má kamarádka napsala, abych s ní jela na La Grace, chvíli jsem váhala. Je to přece jenom úplně něco jiného než klasická moderní plachetnice. Bylo mi jasné, že tam mi mé jachtařské znalosti budou k ničemu. Nicméně jsem na to po chvilce samozřejmě kývla, protože to bych asi nebyla já.
Abych Vás uvedla do děje, co je to ta tajemná La Grace…
„Plachetnice La Grace je věrnou replikou brigy z druhé poloviny 18. století, Josef Dvorský a Daniel Rosecký ji za pomoci stovek dobrovolníků postavili podle plánů, které v roce 1768 v knize "Architectura navalis mercatoria" vydal švédský admirál Fredrik Henrik af Chapman. Jde pravděpodobně o největšího lodního konstruktéra všech dob, který položil základ moderní stavbě lodí podle přesných plánů. Původní La Grace sloužila jako obchodní a válečná loď. Jejím hlavním úkolem bylo chránit obchodní trasy a zároveň umožnit lodní dopravu mezi Dánskem a jejími koloniemi v Karibiku. La Grace byla známá svou rychlostí a obratností, což ji činilo obávaným soupeřem na moři.“
Zpět k mému příběhu. Když na nás La Grace čekala, kotvila u italského Pionbina, byl moc krásný den, nebe bez mráčků a my jsme všichni toužíc po dobrodružství napjatě čekali, až pro nás strojník dojede motorovým člunem a převeze nás na palubu. Ještě týž den jsme nakoupili zásoby a vyrazili směrem na Elbu.
Počasí nás čekalo velice různorodé. Některé noci jsme se romanticky pohupovali ve vlnkách na kotvě, jiné jsme ale museli být vyvázaní u mola v marině. Chytila nás obrovská bouře, která nás prakticky uvěznila na dva dny a dvě noci v přístavu. Kapitán velmi zodpovědně zabezpečil loď, střídali jsme se na hlídkách, abychom předešli problémům. Během jedné z těchto nocí jsem seděla na přídi zabalená do deky, houpala se ve vysokých vlnách a v tom se ozvala obrovská rána. Musím přiznat, že rána byla celkem dost děsivá, a tak jsem se spolu s hlídkou začala zajímat o to, co se stalo. Naneštěstí pouze prasklo jedno z lan, na kterých jsme byli vyvázaní. Kdyby nás držela jen dvě lana, což je běžný postup přivázání lodí, byl by to velký průšvih. Nás díky opatrnosti kapitána a majitele lodi drželo výrazně více lan. V těchto dvou dnech mi sice do jachtařské knížky nepřibily žádné napluté míle, ale za to mi to vynahradily dobrodružné zážitky a otestovala jsem si, co všechno vydržím.
Další velmi zajímavá zkušenost se odehrála následující den, kdy jsme po bouři vypluli na moře směrem na Isola di Montecristo, což je tajemný ostrov Montecristo. O ten ale teď tak úplně nejde. V tomto případě je spíš cesta cílem. Moře bylo ještě hodně rozbouřené, ale nechtěli jsme zahodit další den plachtění. Já jsem měla obrovské štěstí, že jsem v tutu chvíli měla zrovna „navigační“ službu, pro spoustu lidí je to nuda, ale já jí měla nejraději. Jak kapitán řekl: „Šárka je takhle šťastná jenom za kormidlem.“ La Grace nadskakovala na obřích vlnách, které byly ještě dozvukem bouře, vítr se každou chvíli otáčel, část posádky postihla mořská nemoc. A já musela kormidlo držet pevně, aby se mnou neotáčelo kolem dokola, protože díky měnícímu se větru byla část naší posádky neustále na ráhnech, aby uzpůsobili plachty danému větru a každé velké vychýlení lodě jim to dost komplikovalo.
Kamarádka mi před cestou řekla, že z La Grace už neodjedu nikdy stejná, Popravdě jsem tomu moc nerozuměla. Pár dní po příjezdu jsem to ale pochopila, měla pravdu… Čas tady plyne úplně jinak. Váš běžný život a starosti jako by tu neexistovaly. Může se stát, že přijde moment, kdy vám bude všechno, za čím se honíte, připadat úplně zbytečné. A můžete tu potkat někoho, kdo vám změní život. Ani já jsem domů nevrátila stejná.
Ale rozhodně si pamatujte, že na La Grace zní kytara nejlépe. A co se stane na La Grace, zůstane na la Grace…
Poslední den plavby je čas návratů na pevninu. S nádechem nostalgie jsme se rozloučili s volným mořem, s dobrodružnými vzpomínkami a s tajemným duchem starých časů…
Šárka Holubcová
návrhářka a technoložka značky Stingray